MS žen v pétanque – La Tuque (Québec, Kanada)
11. - 14. 7. 2002

Dalekého thajského mistrovství se tehdy zúčastnila (a spolu s dalšími mládežníky úspěšně) i Romana Vokrouhlíková. A výsledek lednického MČR rozhodl, že Romča bude účastnicí i nadcházející cesty do Kanady. Spolu s Alicí Hančovou a Věrou Vokrouhlíkovou ve finále porazily holky z Lipníku a vybojovaly si tak po právu svoji účast na MS.

Tím dnem začaly přípravy na “expedici”. Nejprve bylo na holkách rozhodnout, s kým by chtěly do Kanady odjet. Peněz z ČAPEK sice bylo nachystáno více než jsme doposud byli zvyklí, i přesto bylo jasné, že pojede nanejvýš 4-5 osob a to si budou muset ještě doplácet. Ale s tím se počítalo.

Holky se rozhodly, že chtějí mít vedle sebe “malý servisní tým”, který by jim zajišťoval doprovod a technickou organizaci a zázemí při cestách i při samotném turnaji. A hlavně chtěly osoby, kterým důvěřují a které je dokáží podpořit a vyburcovat, ale i poradit, když je třeba. Požádaly tedy jejich trenéra a kamaráda, který jim pomáhá celou sezónu – Pavla Hnilicu, aby s nimi tuto cestu podnikl. Stejně tak požádaly mě, jako pátého.

Zde ale již nastal problém finanční. jen pro informaci, po prvních propočtech to vycházelo na doplatek 15.000 Kč na jednoho při účasti 5 lidí! A to bylo moc. To kdybychom bez přemýšlení využili nabídky organizátorů na ubytování a stravování před a po MS. Bylo totiž jasné, že v Kanadě náš tým bude muset pobýt o něco déle než jen 4 dny vlastního turnaje.

Domluva nakonec byla taková: objednají se 4 letenky a jedna pro mne zvlášť. To proto, aby se mohla případně samostatně stornovat. Letenky jsou vůbec problém. Nejdou zamluvit bez udání jména. Nejdou potom ani “přepsat” na jiné jméno, aniž by se musela původní letenka stornovat. A v tom případě by na stornované místo naskočil čekatel na prvním místě v pořadníku těch, na které již v letadle nezbylo místo. To vše bylo příčinou toho, že jsme letenky mohli zamluvit až po MČR v Lednici. A vezměte na to jed, že Kanada v sezóně je vyprodaná!!!

Moje účast v expedici tedy záležela na tom, zdali se nám podaří nalézt jiné – levnější – řešení celého pobytu v Kanadě. A hlavně, zdali se podaří sehnat pár peněz do společného od sponzorů.

Letenky jsem předběžně konzultoval s CK Dušek v Praze, ale jak jsem již řekl, s rezervací jsme museli počkat. Hned v pondělí po MČR jsme s velmi ochotnou slečnou u Dušků přes 3 hodiny pročesávali všechny možnosti, jak co nejlevněji dorazit do Montrealu. Nebylo to jednoduché. Buď byla cena příliš vysoká (až 27.000,- za letenku v turistické třídě) nebo neseděl datum. Nakonec se podařilo nalézt nejvýhodnější spojení z Vídně s Austrian Airlines. Letenka i s poplatky vyšla na necelých 22.000 Kč. Je to dost (mimo sezónu se za stejný let platí 13.000 Kč), ale lépe to opravdu nešlo. A bylo jasné, že delegace odletí 8.7. ráno z Vídně a tamtéž se vrátí 18.7.

S těmito daty teprve začalo další shánění – odvoz, program v Kanadě, možnosti dopravy, ubytování a stravování.

Za 3 týdny byly na stole 3 varianty. Nejlevnější byla následující: v Kanadě pronajmout velké auto. Pomalu se přibližovat místu konání MS, po cestě využívat levných motelů a kempů (stany s sebou), stravovat se v “rychložerech” typu McDonald a ze zásob koupených v supermarketech. Na MS využít jen ubytování a stravování ve dnech, kdy je hradí pořadatel (4 dny a noci pro 4 osoby) a po turnaji opět vyrazit na cesty, směrem k Montrealu.

Vzhledem k tomu, že jsou holky sportovně založeny, byla tato varianta přijata bez námitek. A navíc již bylo jasné, že se společnými silami podaří sehnat nějaké finance navíc. Při účasti 5 osob by doplatky činily cca 7.000 Kč. A to už bylo přijato jako schůdné. A navíc jsme mohli doufat, že kromě haly v La Tuque uvidíme v Kanadě také něco jiného.

Jen pro informaci, co nabízeli pořadatelé: 1 noc navíc pro 4 lidi za 240 CAD (1CAD=20 Kč), cesta do Montrealu za 60 CAD za osobu (vlak). Pokud bychom se rozhodli pro kompletní servis od pořadatelů, nedoplatili bychom se. O tom jsme se přesvědčili přímo na místě, když nám většina výprav záviděla, že jsme se rozhodli pro vlastní dopravu a organizaci. Ale to už předbíhám. Pěkně popořádku…..

Po poradě se zkušenými cestovateli i po hledání na internetu jsme zamluvili a zaplatili auto již v Praze. Využili jsme služeb mezinárodní společnosti AVIS. Výhodou je to, že se na auto můžete spolehnout na 100% (úplně nová auta) a že mají zastoupení a servis v každém větším městě. Navíc se dalo platit v Praze v Kč, a tedy bez zvláštních letištních poplatků, které by se účtovaly při platbě v Montrealu. A obrovská výhoda: auto na nás bude čekat přímo před letištní halou, kam jej poté zase přivezeme. Pro představu: chtěli jsme “minivan” typu jako např. Ford Windstar, aby byl pro 5-7 osob s dostatečným kufrem. To mi bylo potvrzeno s tím, že přesný typ vozu mi sdělí až na místě. Mělo to být asi překvapení… Pro pořádek: za 10 dní pronájmu jsme zaplatili necelých 18.000 Kč včetně všech dostupných pojištění.

Po týdnech ladění, domlouvání a shánění informací nadešel den “D”.

Jak jsem psal, byl odlet naplánován z Vídně. Holky se již v neděli dopravily do Brna, kde dostaly azyl ve Slatině u Hašků. Domluveno to bylo tak, že pro ně ráno v 6,00 přijedu spolu s kamarádem a jeho Tranzitem z mých rodných Pohořelic, naložíme je, a po cestě na Vídeň ještě vyzvedneme trenéra Hnilicu u něj v Přibicích.

Vše klaplo přesně podle předpokladů a my se octli v 8,30h na letišti Swechat. Vypadalo to, že nikdo nic podstatného nezapomněl a tak nálada byla výborná. Ta se nám trošku zhoršila o pár kroků dále, když jsme zjistili, že kvůli anonymu je letiště vyklizeno. Naštěstí byl právě konec akce a vše se během několika minut vrátilo k normálu. Odbavení proběhlo také bez problémů a tak jsme měli ještě trochu času na jednu kávičku. Poté jsme se vydali směrem k našemu letadlu. Po cestě nás několikrát šacovali a rentgenovali. Ale nic hrozného nenašli. Jen Věrka musela ukázat jakési podezřelé kuličky v baťůžku. Když se na světle objevily jen košonky, mohli jsme jít dál. Říkali jsme si, jestli nám třeba nevyberou koule ze zavazadel, která šla jinou cestou. Ale ani s tím nakonec problémy nebyly.

Startovali jsme včas v 11,20h. V té chvíli bylo nejhůře Pavlovi, který si právě odbýval svoji “aviatickou” premiéru. Při startu mu nebylo nejlépe po těle, ale když jsme nabrali výšku, uklidnil se. Alespoň naoko…

Letěli jsme moderním Airbusem. Zábavné bylo, že každý měl před sebou monitor, se kterým šlo dělat spoustu věcí. Byly tam veškeré údaje o letu a poloze letadla včetně map. Navíc na čumáku a břichu našeho stroje byly umístěny kamery, díky kterým jsme mohli sledovat “on line” okolí. Výhodné to bylo zejména pro ty, kteří nebyli u oken. A koho omrzela technika, mohl si odpočinout u některého z 12 filmů (každý v 5 jazycích) či desítek hudebních kanálů. A co bylo také zajímavé, šlo prostřednictvím tohoto zařízení i mailovat a faxovat. Technika běží dál a dál.

Naše cesta vedla přes Prahu, Drážďany, Rostock, Kodaň a Stavanger nad Severní moře. Úžasný byl z výšky pohled na Island a zejména na Grónsko!!! Ledovce, které se lámaly do oceánu, vysoké hory, jezera, řeky. Nádherný zážitek! Po pár hodinách jsme dorazili do Kanady někde nad Labradorem. Zrovna tam řádily lesní požáry (později jsme se dozvěděli, že největší za posledních 20 let). I to bylo z letadla vidět. Let trval 7 a půl hodiny. A před 14h místního času (je tam o 6 hodin míň než u nás) jsme začali klesat. Po chvíli jsme přeletěli obrovskou řeku. Byla to řeka Svatého Vavřince (St.Laurent), která vytéká z velkých jezer a jež je největším vodním tokem na východě Severní Ameriky. Tato řeka a její přítoky nás měla doprovázet po celou dobu našeho pobytu v Kanadě.

Hladké přistání v Montrealu bylo odměněno potleskem (nejvíc plácal Hnilica) a my jsme zcela bez problémů pronikli na Kanadské území. Místní imigrační úředníci asi nejsou tak ostří jako jejich američtí kolegové. A navíc jsme měli pozvánky a vouchery a jiné dokumenty, které nám nezbytné administrativní formality ulehčily.

V hale nás čekal sám prezident Kanadské federace pétanque p.Arouze s manželkou. Předali nám něco dokumentů a jali se nás vyptávat jak a kam máme namířeno. Když jsme jim popsali co máme vymyšleno a zajištěno, uznale pokynuli hlavou a podotkli: ”Kdyby tak všechny výpravy byly alespoň trochu tak samostatné a bezproblémové jako vy… ”

V té době už Pavel s paní Arouze řešili náš první průšvih. Při vyzvedávání zavazadel jsme na jednu tašku zapomněli. A vrátit se do celního prostoru samozřejmě již nešlo. Naštěstí po několika telefonátech a urgencích nám tašku vydali a my se mohli vydat na cesty.

Pan prezident nám ještě doporučil pár míst, kde se máme určitě zastavit a udělal nám malé školení z dopravních předpisů v Kanadě. Pár věcí je tam jinak než u nás, ale není to tak zlé. Popřáli nám šťastnou cestu a šli vyhlížet další delegace, které přilétaly po nás.

A my šli plní napětí pro auto. S dokumenty, které jsem dostal v Praze, šlo vše jako po másle. Dostal jsem u místního úředníka jakýsi papír, pár obecných rad (ceny benzinu, rychlost apod.), mapu Montrealu a okolí a byl jsem poslán do nedalekých garáží, kde na nás vůz již čeká.

Byl to nádherný kousek! Úplně nový, metalízovobéžový Dodge Caravan. Sen každého řidiče! Obsah 3,5lt, , palubní počítač, automatická klimatizace, spousta airbagů a ...automatická převodovka. To byla trochu moje noční můra. nikdy před tím jsem takové auto neřídil, a tak jsem nevěděl, co od toho čekat. Auto nám předávala nějaká slečna, která asi předpokládala, že takovým fárem jezdíme každý den. Po mém ujištění, že naopak, mi alespoň vysvětlila pár základních věcí. Nějak nám nešly otevřít zadní dveře, spouštěl se alarm, světla divně svítila apod. Ale na všechno byl fígl. Jen to znát.

Nastala chvíle pravdy a já se vydal na stometrový okruh po garáži. Na zkoušku. A první co jsem udělal bylo, že jsem při zpomalování, jako obyčejně, prudce zmáčkl levou nohou pedál spojky. A jelikož tam logicky žádná není a na jejím místě je brzda, tak jsem i při 15 km rychlosti málem prolétl předním oknem. Bylo jasné, že to bude chtít soustředění při jízdě a rychle si zvyknout. A nějakou “nemotechnickou” pomůcku. Byla tam. Našel jsem si v koberečku takový výřez, pod který jsem zasunul levou nohu. V případě, že bych ji chtěl zase použít, koberec mě nepustí. V Americe je levá noha pro řidiče totiž úplně zbytečná. Tento “kobercový” vynález mi v prvních desítkách kilometrů moc pomohl. Pak už jsem si velmi rychle zvyknul. Mimochodem první kilometry po návratu z Kanady v mé Škodovce byly velmi divné. Nic jako by nefungovalo a zdechalo mi to na každé křižovatce….. Zvyk je železná košile. Zase jsem musel zapojit levou nohu…

Naložili jsme bagáž a vyrazili. Všichni pěkně připoutaní. Pro jistotu. Úkol zněl: vypadnout co nejrychleji z Montrealu, a to co nejdále po dálnici směrem na Quebec. Bylo 17h místního času. To znamenalo 23h středoevropského! Na ten jsme byli stále biologicky načasovaní. Takže bylo jasné, že brzy asi přijde únava.

Po menším prodlení kvůli zácpě jsme vyjeli z Montrealu. Minuli jsme centrum (nic jsme neviděli) a po dálnici, (bez poplatků) pokračovali na severovýchod. Správný směr nám ukazoval zabudovaný digitální kompas v autě.

Měli jsme představu, kam asi chceme dojet, z internetu jsme věděli, že jsou tam kempy, ale nic konkrétního jsme neměli zamluveno. Ostatně jako i v příštích dnech. Ale nikdy jsme neměli problém najít to, co jsme potřebovali.

Po cestě jsme vyzkoušeli první rychlostravovnu. Jakýsi “Harvey´s”. Po prvních zkušenostech bylo jasné, že hlady neumřeme. Za cca 6-10 CAD na hlavu je velký kus kuřete a hromada hranolků s různými omáčkami a fazolemi. K tomu Coca-cola. Kdo se takového jídla neštítí, má vyhráno. A my měli. Hned zde řeknu, že jsme nakonec ani žádné zásoby v supermarketech nikdy nekupovali (kromě vody a ovoce), protože to nemělo význam. Na venkově se v restauracích u silnice jedlo velmi levně. Řekl bych, že skoro za naše peníze. Je to určitě daleko levnější než západní Evropa.

Zhruba po 130 km nezáživnou kulturní krajinou jsme dorazili na místo, kde řeka Sv. Vavřince vytváří jakési jezero. Jakési! Nešlo přehlédnout a pluly po něm námořní lodě!!! Hned první kemp, který se nabízel, jsme využili. Byl malý a byli jsme v něm kromě jakéhosi tábora mladých surfařů úplně sami. Na břehu jezera, jehož voda byla jako kafe. Teplá a kalná.

Dlouho jsme neváhali. Postavili jsme stany a šli na kutě. Ostatně začali stejně nepříjemně dorážet komáři. Takže jsme se jim schovali.

Já jsem ještě před tím zkusil lehce přestavět auto na lůžkovou úpravu a lehnout si v něm na podlahu. Dobře jsem udělal. A protože se to osvědčilo, spával jsem tak i v jiných kempech. Bylo to velmi pohodlné. Lepší než ve stanu. To mi nikdo nechtěl věřit. Další výhodu jsem poznal záhy. Ve 2 hodiny začalo silně pršet a lilo a lilo až do 7 do rána. Byla to zatěžkávací zkouška pro naše plátěné apartmány. Sem tam káplo do stanu, sem tam navlhl spacák od nedovřených vstupů. Ale ráno vysvitlo slunce, a než jsme odjeli, vše bylo “v suchu”. Budíček byl díky našim biologickým hodinám vcelku brzy a tak nás čekal dlouhý den, od kterého jsme si slibovali první opravdu kanadské zážitky.

Znovu jsme najeli na dálnici a po 100 hladkých kilometrech jsme se ocitli ve městě Québec. Zde jsme na předměstí nakoupili nezbytnosti v obchodě a dali snídani. Teplou u “Mekdonalda”. Variace na “hemenex” s bramborovými plackami politými javorovým sirupem – místní specialitou. Silná káva k tomu bodla. A pak už hurá do města.

Nechtěli jsme se zde zdržovat dlouho, ale informace tvrdily, že Québec je docela příjemné město, jehož staré uličky připomínají západofrancouzské přístavy. Dali jsme na radu p. prezidenta Arouze a přejeli řeku Sv. Vavřince na její jižní břeh. Po něm jsme dorazili až na místo, které bylo naproti starému městu. Byl z něj nádherný výhled na celé panorama Québecu v čele se zámkem Frontenac, připomínajícím náš Karlštejn. Není to však žádný hrad, ale luxusní hotel ze začátku 20. století. Ostatně kde by se v Kanadě a v Americe vůbec vzaly hrady, že?

Řeka zde připomínala šířkou Dunaj a Vltavu dohromady. Průvodce tvrdil, že Québec vlastně znamená “úžina na řece”. Trochu jsme si museli přehodnotit měřítka. Řeky o velikosti Vltavy jsme na mapě hledali velmi těžko. Prostě si s nimi kartografové moc hlavu nelámali.

Našli jsme doporučený trajekt, který stále pendloval z jednoho břehu na druhý. Ten nás potom i s autem převezl přímo do starého města. Pohodlné, rychlé a navíc plné zážitků.

Hned jsme zaparkovali a vydali se na plánovanou, asi hodinovou prohlídku města. Časový plán se rozbil již za prvním rohem na poště. Tam měli levné pohledy, při jejichž koupi jste již nemuseli platit poštovné. Toho jsme samozřejmě využili. A navíc zde byl internet zdarma. Odtud také pochází náš první příspěvek do tiskovky. Než si všichni “zamajlovali a zaesemeskovali”, hodina byla pryč. Mezitím jsme se dali do řeči s prodavačem a zjistili, že zde Čechy znají díky našim hokejistům, ale stejně neví, kde to pořádně je. Ale zaplaťpánbůh aspoň za to. Potkali jsme i horší případy…

Na samotný Québec jsme potřebovali další hodinku.

Staré město tvoří pár uliček. My, co jsme zvyklí na Prahu, Telč a Český Krumlov, máme o historických budovách jiné představy. Přístavu se nedá upřít atmosféra – kavárny a restaurace ve francouzském stylu, různé vůně linoucí se z kuchyní a butiků. A docela pěkné holky! Na tom jsme se s Pavlem shodli a trvali po celý pobyt v Kanadě. Je zde přece jen znát vliv evropských genů. Zde stojí za to promluvit trochu o Québecu samotném. Hlavní město stejnojmenné kanadské provincie, která je jedinou, kde se mluví francouzsky. Naše představa byla taková, že zde bude každý umět i anglicky. Ouha!!! Není to vůbec pravda!!! Pavel měl s angličtinou často problémy. Nebyla k ničemu!!! A moje francouzština? Trvalo pěkných pár rozhovorů, než jsem si zvykl na zcela jiný přízvuk. Ze začátku jsme si každou větu nechal znovu opakovat. Bylo to až směšné. Ale také jsem si zvykl a pak už to šlo. V provincii Québec se také používají naše metrické míry – metry a kilogramy. Na rozdíl od zbytku Kanady, kde se měří na yardy a míle a váží na libry.

Po poměrně rychlé prohlídce města jsme vyrazili dál. Táhlo nás to do přírody. Z průvodců jsme věděli, že směrem po řece dál nás čeká jakýsi vodopád. Montmorency se jmenuje. Nemohli jsme jej minout. Asi 20 km za městem se po levé straně objevil. Voda zde padá z výšky 110m, což je jednou tolik jak na Niagáře! Sjeli jsme tedy z dálnice a šli na prohlídku. Zajímavé bylo, že kolem vodopádu se nacházely zbytky pevností ještě z doby války Anglie a Francie o Kanadu. Patřičný výklad nám poskytl Pavel Hnilica. Po hodině jsme odjížděli plni dojmů. Přírodních i historických.

Podle našich plánů nám chybělo ještě pěkných pár desítek kilometrů k cíli. Chtěli jsme co nejblíže řece Saguernay, která se vlévá do řeky Sv. Vavřince v jejím ústí. Saguernay vytváří hluboký a dlouhý fjord. Prý je tam na co koukat. A hlavně je to jen 150 km od La Tuque, kam potřebujeme pozítří před polednem dorazit.

Při soumraku jsme dorazili do městečka La Carherine. Leželo na břehu řeky Sv. Vavřince, ale již nešlo dohlédnout na druhý břeh!!! A to jsme byli asi 200 km od jejího ústí. Měli jsme po celém dni dost hlad a tak jsme vyhledali restauraci s tím, že si dáme něco pořádného. A podařilo se. Já s Pavlem jsme neodolali nabídce čerstvých mořských potvor. Plácli jsme se trochu přes kapsu a dali si pravého kanadského humra. Měl kilo a půl a stál i s přílohami 500 Kč!!! To není ani pětina ceny, za jakou se totéž pořídí v Praze!!! Byla to bašta. Holky zůstaly trochu konzervativnější, ale odjížděli jsme všichni moc spokojeni.

Nejeli jsme daleko. Jen pár stovek metrů do kempu. Za 22 CAD jsme si postavili stany a tvrdě usnuli.

Ráno (to byla středa 10. července) jsme si zacvičili oblíbenou “katu”, kdy Pavel předcvičuje cviky karate a ostatní se snaží to napodobit. A jako již tradičně, okolí se bavilo. Nějací motorkáři se řezali smíchy. Poté jsme sbalili fidlátka a jeli na snídani. Omrkli jsme večer, že ve stejné restauraci nabízejí i velmi levné snídaně a tak jsme to vyzkoušeli.

Důležité ovšem bylo, že jsme tam narazili na prospekt, který lákal na vyjížďku po řece spojenou s pozorováním velryb. Rozhodnutí padlo rychle. Jedeme tam, přímo k fjordu a uvidíme. Jestli to bude stát za to, jdeme do toho.

Stálo to za to! Alespoň nám to všichni tvrdili. Na náš dotaz, jestli se velryby vidí pokaždé, nám odpověděli, že jestli to nevíme, tak to jsou savci a ti se hold musí sem tam nadechnout. Koupili jsme si tedy lístky. Nebylo to zrovna levné – 60 CAD na osobu – ale kdy se sem zase dostaneme? Zbývaly asi ještě 2 hodiny do odjezdu a tak jsme se procházeli po dně. Byl odliv. Pořád jsme byli ještě na řece, ale voda již byla míchaná a vliv oceánu patrný. Předvedli jsme holkám, jak se jedí živé škeble přímo na břehu a pomalu šli fasovat.

Fasovat gumové oblečení. Kalhoty a kabáty. Bylo nám vysvětleno, že tam, kam jedeme, je teplota vody 4st Celsia a tedy dost chládek. Připomínám, že na břehu bylo 26 stupňů! Pěkně jsme se oblékli a vyrazili k lodi. Pro ty, co to trochu znají – jednalo se o ZODIAK. Pro ty, co nevědí – je to rychlý motorový člun, kombinace skořepiny a nafukovací části. Vejde se tam asi 20 lidí. Sestava byla mezinárodní – USA, Švýcarsko a my. Kapitán to napálil naplno a za chvíli nám bylo jasno, proč jsme celí v gumě. Při průjezdu oblastí vln (soutok Saguernay a Sv. Vavřince) to cákalo ukrutně. Za cca 15 minut rychlé jízdy jsme byli asi uprostřed řeky směrem po proudu. Motory vypnuly a my jsme si mohli krky vykroutit, abychom nepropásli žádného kytovce. Nevěděli jsme vůbec, co nás čeká. Byly tam v okruhu 1 km celkem 3 lodě jako naše a jeden větší výletní parník.

Za několik okamžiků nás výkřiky sousedů upozornily na první velrybu. V dálce se objevil pověstný vodotrysk a poté hřbet. Bylo to tak na 500m, ale i tak to byl zážitek. Všichni se snažili fotit a natáčet. Najednou to stejné vlevo, pak vpravo…. No bylo to poměrně velké hejno Plejtváků malých, nejpočetnějšího druhu v tomto místě. Úžasné divadlo. Vtom nás kapitán upozornil, že vpravo zahlédl jakéhosi “rorqual”, což jsem později zjistil, že je česky Keporkak. Jediná velryba, která při nadechování ukazuje ocas. A je to také ta, co tak krásně zpívá v oceánech. Zpěv jsme neslyšeli, zato ocas nám ukázal několikrát. Sice také poměrně daleko, ale byl to on.

Proč tak daleko? Platí zásada, že se lodě nesmí přiblížit na více jak 500 m k velrybám, kvůli jejich ochraně. Nikdo však nemůže donutit velrybu, aby se k nám sama nepřiblížila víc. Přáli jsme si to, ale nedoufali.

Za půl hodiny pozorování toho divadla jsme zvedli kotvy a jeli na jiné místo. To je také předepsáno. Maximálně půl hodiny na jednom fleku. A tam jsme zažili to, co sám kapitán nazval “vyjímečným okamžikem”. Zase se díváme na vzdálené kytovce, kapitán vysvětluje, co je to a jak je to, když v tom – velké šplouchnutí a vodotrysk asi 25 m od lodi! I kapitán vykřikl překvapením! Krásný “Plejtvák myšok” se rozhodl, že se nám předvede v plné nádheře. Krásně byly vidět při jeho nádechu oči, tlama plná kostic, detaily na kůži. Úžasné! Tak třikrát se ukázal v těsné blízkosti lodi, než zase zmizel v dálce. fotili jsme jako diví a naštěstí to i vyšlo.

Z běžných druhů, které se zde vyskytují, jsme nezahlédli jen Plejtváka obrovského a Běluhu. I tak jsme se blížili po 3 hodinách ke břehu velmi spokojení. Kapitán nás ujistil, že jsme měli velké štěstí! Takový plejtvák exhibicionista se nenajde vždycky. Ještě jsme pak lodí zajeli pár kilometrů do vnitrozemí po fjordu. Ten lemovaly příkré skály, ze kterých na jednom místě padal vodopád z jakéhosi potoka. Bylo nám vysvětleno, že je to právě to místo, kde si Jacques Cartier při svém objevu Kanady doplňoval zásoby pitné vody. To bylo někdy začátkem 16. století.

Na břehu jsme se rozloučili s kapitánem a pokračovali dál v cestě.

Ještě před výletem lodí jsme totiž přemýšleli, jak dál. Každopádně jsme měli namířeno podél fjordu do vnitrozemí. Nacházeli jsme se v jeho ústí. Po jeho jižní straně směrem do vnitrozemí ale cesta nevedla a museli bychom se vrátit asi 50 km. Druhá varianta předpokládala využít trajekt na druhou stranu a jet po jeho severním břehu. Ale kolik to asi stojí? Nic!!! Bylo to zdarma!!! Je rozhodnuto.

A tam začala Kanada. Krásná široká asfaltka se vlnila hlubokými lesy, podél skalisek, přeskakovala divoké řeky. Skoro 200 km pohodlné cesty divočinou. Nádhera.

Na konci bylo jezero, u kterého jsme chtěli přenocovat. No jezero!!! V našem měřítku to bylo moře. Zase nešlo dohlédnout na druhý břeh. Jezero St.Jean. Původně jsme chtěli stanovat, ale blížila se bouřka, zvedal se silný vítr a dost se ochladilo. A vzhledem k tomu, že ráno musíme být ve vší parádě v La Tuque, nechtěli jsme riskovat, že promokneme. Rozhodnutí padlo ihned – najdeme pevnou střechu nad hlavou. Nebylo to tak jednoduché. Jezero je rekreačním centrem a všude bylo poměrně plno. Ale nakonec jsme nalezli motel. Takový ten typický, který jsme znali z amerických filmů. Kde se parkuje přímo u dveří. Ten náš se jmenoval “Rond Point” – tj. Kruhový objezd.

Požádali jsme o pokoj pro 5 lidí. Dali nám na vybranou – buď se nějak zmáčkneme v pokoji pro 4, nebo nám dají 2 pokoje. Po zhlédnutí pokojíků bylo jasno. Do čtyřlůžáku by se vešel celý regiment českých koulistů. Jeden prostě přespí na zemi. Byl jsem to já…

A kolik nás to stálo? Jen 75 CAD!!! To je 300 Kč na osobu. Velká koupelna a WC v ceně. Nekup to!

Navečeřeli jsme se přímo v motelu a šli spát. Teda kromě nás chlapů.

Já s Pavlem jsme zalezli na pivo do vedlejšího baru. Poměrně hezká mladičká barmanka tam byla. Začala se nám věnovat a vyzvídala odkud jsme a tak. Mělo nás varovat už to, že na náš požadavek, že chceme ochutnat kanadské pivo odpověděla, že žádné nemá. Jen americké. A tak my že teda jo. Přinesla dva druhy a oba byly – kanadské. Sama se tomu divila. Do té doby to netušila…

Stejně tak netušila o čem mluvíme, když jsme jí řekli odkud jsme. Potom ji Pavel dorazil, když jí vyjmenoval pár indiánských kmenů, které tu ještě nedávno žily. Ona snad netušila, kdo jsou to indiáni. Říkají jim tu “ameridiens”. Ale to my věděli. No blboučká byla… užili jsme si dost srandy. Ještě že se s námi potom dal do řeči jakýsi kluk. Ten aspoň věděl, že Čechy existují, protože hrají hokej. Po pár pivech jsme se rozloučili a šli také do peřin. Teda jak kdo…

Ráno jsme si pěkně uklidili v klidu v báglech, oblékli dresy a šli na snídani. Vždyť do La Tuque to bylo už jen 100 km. Dnes nás již odpoledne čeká zahájení a večer první zápas.

Po dvou hodinkách cesty přírodou jsme dorazili na místo, kde zůstaneme více jak 4 dny.

La Tuque je asi 13-ti tisícové město na břehu řeky Svatého Mořice (St.Maurice). Tato řeka dala také jméno celému kraji, jemuž je La Tuque správním centrem – Mauricie. Záhy jsme zjistili, proč se zde vlastně lidé v 19. století usadili. Dřevo, dřevo, dřevo. Dobří lidé zde postavili celulózku. Ta nám svými čmoudíky denně trochu kazila dojem z čisté kanadské přírody. Trochu dost. Kolikrát mě z toho až rozbolela hlava.

Ale jinak to bylo docela sympatické městečko, takové americké. Co však bylo nejdůležitější! Žilo to tu pétanquem. Na každém sloupu byl plakát či vlajka s emblémem MS. V každé výloze nás vítali ve městě. Dokonce pěkně v češtině!!!! Sympatické. Pétanque je tady ve městě vůbec sport velmi rozvinutý. Hned po MS zde začal Festival pétanque – jeden z největších turnajů v Kanadě. Každý rok se tu v průběhu týdne odehraje denně několik turnajů za účasti stovek týmů!!!

Halu, kde se to vše mělo odehrávat a kde byla i akreditace, jsme nemohli minout. Hned u vstupu se nás ujali organizátoři. Všechno to byli dobrovolníci. Ochotní, nadšení. Udělali by vše, jen aby Vám vyhověli. Sami nám nabízeli své služby, i když jsme zrovna nic nepotřebovali. To jsem zatím nikde nezažil. Všechna čest. Později jsme se dozvěděli, že jich bylo přesně 235!!!! Samotných účastníků MS i s prezidenty a rozhodčími nebylo víc jak 150. Pro představu to snad stačí. Kéž bychom někdy, až budeme MS pořádat my, měli také tolik ochotných lidí, kteří nezištně přijdou a pomůžou. Opravdu pomůžou! Modrá trička dobrovolníků se hemžila všude bez ustání.

Po akreditaci jsme se jeli ubytovat. To bylo také něco. Na velkém prostranství u místní školy stálo 40 vyskládaných karavanů. Takový velký kemp. A tady všichni spali. Všichni bez výjimky. Bylo to super, vidět všechny ty mistryně světa, jak ráno vylézají z karavanu. Všichni akceptovali to, co pořadatelé proklamovali již několik let dopředu. Uděláme MS trochu jinak. Více přátelské, více o pétanque než o přepychu. Skromné, ale příjemné. Více domácí, plné nadšení. A to se povedlo na 100%. Pan prezident Bernard mi potom také řekl, že na každém mistrovství má stále nějaké stížnosti. Ten není spokojen s tímhle, ten zase s támhletím. Tady jakoby všichni pochopili, že mají stejné, i když skromné podmínky a – byl pokoj. Že sem tam netekla teplá voda? Že jímka přetekla a trochu to smrdělo? Že po dešti byla louka plná bahna, které se nosilo až do postele? To byly najednou jen malichernosti, na které nikdo nepoukazoval. Vždyť šlo o něco jiného. Pořadatelům jsem za to, co se jim povedlo s těmi věčnými rýpaly a nespokojenci, osobně poděkoval. A nebyl jsem sám. Jde o pétanque a o budoucnost MS. A stále dražší turnaje už nechtěl nikdo pořádat. Nám malým federacím toto MS ukázalo cestu.

Ale to jsem trochu předběhl. Mistrovství mělo teprve začít. Ve 14,00 bylo slavnostní zahájení. Tradiční nástup pod státními vlajkami. Ty nesli kadeti místní policejní školy. Nám přidělili pěknou mladou kadetku.

Na každém mistrovství se při nástupu prezentuje kus kultury a tradic pořadatelského státu. I zde tomu nebylo jinak. Hlavním bodem programu byl tanec místních indiánů kmene Atikamekws. Úchvatný zážitek. Hlavně jsme obdivovali hlasivky bubeníků, kteří doprovázeli tancující bojovníky. Za celou půlhodinu si neodpočali od řvavých vysokých tónů, tak typických pro indiány. To bych týden potom nemluvil. Ostatně jen Manitou ví, jak na tom byli po představení oni… Pak nám zatancovala ještě místní mládež country tance a rock-and-rool, docela schopná zpěvačka zazpívala kanadskou hymnu a píseň “Voulez-vous coucher avec moi se soir” (překlad “Chceš se dnes se mnou vyspat” - jak vtipné na otevření MS žen) a mládežnický bigband zahrál pár evergreenů. Pěkné to bylo, nálada dobrá až přátelská.

A pak přišlo losování. Zde je nutno podotknout, že se MS účastnilo 27 družstev z 25 zemí (Kanada a Belgie měly 2 týmy). Střední Evropu kromě nás zastupovaly Maďarky a Slovinky. Rakousko a Estonsko chybělo. S účastí byli organizátoři spokojeni.

V hale, která slouží normálně místnímu hokeji, bylo připraveno 10 hřišť. Povrch byl dost těžký. Méně kamenitý než obvykle, zato se spoustou nerovností a hlavně dost skákal. Vyrážet se dalo jen na železo, přibližování bylo loterií. Jak se později ukázalo, nebylo zde týmu, který by neměl s povrchem problémy. Třeba takové Francouzky na něj dojely…

Los pro nás byl přívětivý. Do skupiny na 2 prohry jsme dostali Holandsko, Kanadu a USA. Skupina, kde je vše možné. Favoritem bylo Nizozemí, outsiderem USA. Papírově. Nakonec to ale bylo jinak.

Zde je potřeba vložit informaci, že v té době náš realizační tým čítal již 3 osoby. Až z Washingtonu vážil třináctihodinovou cestu Tibor Bartalos – můj a Pavlův spolužák z VŠ. Přesto, že již 4 roky žije v USA, je stále platným platícím členem PCBD Brno a byl u počátku pétanque v Česku. Těšil se jak na nás (a my na něj), tak na celý turnaj. Nikdy na žádném v cizině nebyl, natož pak na MS. Moc ho to bavilo a po finále odjížděl velmi spokojený. Hodně povzbuzoval a pomáhal v těžkých situacích. Při hodnocení hry si nebral servítky. Jak kritiku, tak pochvalu říkal naplno. I díky jemu se nakonec podařilo, co se podařilo….

Ještě před prvním zápasem proběhlo první kolo MS ve střelbě, kterého se za ČR zúčastnila Romča. Její zpravodajství je přiloženo zde

Na první zápas jsme nastoupili záhy proti mladým Holanďankám. Byl čtvrtek 11.7.2002, 18h místního času.

Od začátku jsme hráli pasivně a jako by to předurčilo naše výkony pro celou první půli šampionátu. Holky byly značně nervózní a od začátku prohrávaly. Očividně pohodové Holanďanky si trpělivě budovaly svůj náskok. Do stavu 3:7 byla ještě naděje na vyrovnání hry, ale potom už na terénu vládly soupeřky. Z našeho družstva žádná z hráček nevyčnívala. Vyrovnaný, ale jen průměrný výkon na Holanďanky nemohl stačit.
Konečný výsledek 3:13 (9 her - 0:2; 1:2; 1:3; 1:5; 1:7; 3:7; 3:9; 3:12; 3:13). Čas 1h15min.

Další zápas nás čekal hned druhý den ráno v 8,30h. A hned zde se nevyplnily naše tipy, které jsme vyřkli hned po losování. USA porazily Kanadu 1 poměrem 13:5 a tak jsme nastoupili proti týmu pořádající země. To jsme ještě netušili, že si jich ještě užijeme…

Holky nezvládly vstup do zápasu a hrubými chybami umožnily soupeřkám vedení o 4 body po první hře. V dalším průběhu zápasu jsme hru vyrovnali a dokonce jsme dvakrát drželi vedení (5:4 a 8:7), ale potom Věrka přestala dávat svoje první koule a tento výpadek soupeřky dokázaly dokonale využít a našim již nedaly šanci. Výkon byl lepší než v 1. zápase. Soupeřkám jsme neměli dát možnost vyniknout a zápas mohl být náš.

Konečný výsledek: 8:13 (12 her - 0:4; 1:4; 3:4; 5:4; 5:6; 5:7; 8:7; 8:9; 8:11; 8:12; 8:13). Čas 1h45min.

Ze skupiny jsme tedy nepostoupili, na rozdíl od USA, které porazily Holandsko 13:10. To se nakonec kvalifikovalo ve třetím zápasem po porážce Kanady 1.

V dalších skupinách stojí za zaznamenání výpadek Thajska, které nakonec získalo stříbrné medaile. Jinak žádné větší překvapení. Do dalšího kola postoupilo Slovinsko po porážce Maďarska.

Ti, co nepostoupili přímo, šli do opravek. My jsme v nich také nechyběli.

Los nám přiřkl opět Kanadu, tentokrát tým č. 2. Ten sice nebyl tak silný jako Kanada 1, ale to jsme tehdy ještě nevěděli. Naše holky začaly s chutí a odvážně a po 4 hrách vedly 8:1!!! Vítězství se zdálo blízko, ale psychická labilita způsobila i výkyvy ve výkonnosti. O vedení jsme postupně přicházeli a Kanaďanky hnané domácím publikem nás dotáhly. Ještě jednou jsme se utrhli na 10:7, ale pak Romaně odešla střelba a javorové listy si lehce zlepšenou hrou zajistily vítězství. Poslední hru holky, už očividně smířené s osudem, přímo odevzdaly soupeřkám.

Díky systému turnaje jsme dostali ještě jednu šanci. Poslední. Podobně jako my na tom byly Dánky. A mezi námi se mělo rozhodnout o tom posledním postupovém místě.

Ani tento zápas ale nebyl jednoduchý. Psychika našich holek nebyla po třech porážkách zrovna pevná. Ale naše soupeřky na tom byly také tak. Vedení se v průběhu zápasu přelévalo sem a tam. Dánky si nakonec vlastními chybami porážku přímo vyptaly. Náš tým postupoval trpělivě. Svůj počáteční výpadek Věrka v závěru napravila, a i to nakonec vedlo k našemu prvnímu vítězství. Zklamané sympatické Dánky (pro zajímavost - všechny se jmenovaly Linda) jsme odsoudili již teď do Poháru národů.

Dostali jsme se tedy do jedné z 8 skupin po 3 účastnících. Celý dosavadní průběh turnaje tedy vyřadil jen 3 týmy. Zdá se to absurdní, ale tento systém jednak umožní týmům zvyknout si na prostředí, a zaručí i těm výkonnostně slabším, že si zahrají dostatek zápasů.

V naší skupině jme měli Itálii a Belgii 2. Belgie měla v prvním kole volný los a my nastoupili proti Italkám. Byl to ten den náš 4. zápas. A Italky byly od počátku nad naše síly. Sice jsme vedli 1:0, ale pak už tempo diktoval soupeř. Naše holky ale nehrály vůbec špatně. Přesto Italkám zůstávaly na konci každé hry alespoň 2 koule v ruce. Po šesti hrách jsme znovu zabodovali, ale to bylo vše. Předvedený výkon by nám stačil na vítězství ve všech předchozích zápasech. Zejména Romana střílela skvěle. Jenže na Italky to jednoznačně nestačilo. Byly lepší.

Náš šestý zápas, už 13.7., byl zápasem o přežití v MS. Porážka znamenala Pohár národů. Nastoupili jsme proti Belgii 1, což byl druhý tým Belgie. Obhájkyně titulu měly označení tým č.2. Ani tentokrát nebyl začátek zápasu dobrý, naše holky bojovaly spíše samy se sebou než se soupeřkami. Romče nešla střelba a tak se poprvé v průběhu MS prohodily s Alicí. Jako přibližovačce se Romaně dařilo, a to výrazně lépe než Věrce i Alici. Ale její 2 koule zápas nemohly vyhrát. Za velmi nevýhodného stavu 2:9 sice naše holky dokázaly přidat a stáhly až na 9:11. V následující hře však daly soupeřky carreau na naši první kouli a bylo rozhodnuto. Škoda, Belgie byla k poražení. Byl by to cenný skalp.

Pouť v turnaji MS pro nás skončila. Bylo to smutné, mohli jsme jít dál. Ale nakonec jsme si řekli, že v MS by nás čekal třeba už jen jeden zápas a dost (padli bychom v KO na Maroko, nakonec bronzové). V Poháru národů se začíná od nuly. Řekli jsme si, že začneme také jinak. Líp.

Z ostatních výsledků stojí za zaznamenání výsledek Slovinska, které postoupilo s Francií na úkor Kanady 1. Byl to pro ně první mezinárodní úspěch. A další určitě přijdou. Slovinci jsou přece několikanásobní mistři světa v boules lyonnaises. Mají talenty.

Ostatní výsledky se nijak nevymykaly předpokladům. Snad jen Kanada marně doufala v postup alespoň jednoho týmu mezi posledních 16.

V dalším průběhu MS se již zrodila některá překvapení. Zejména se nečekala porážka Francie od Německa 9:13. Francouzky nebyly po celý turnaj ve své kůži. Trápily se s terénem, ale jejich zkušenosti je tlačily stále dál. Tady už to na houževnaté Němky nestačilo.

Stejně tak nikdo nečekal vyřazení Madagaskaru, který naopak hrál doposud velmi dobře. Do cesty se jim postavilo Švédsko – jedno z milých překvapení turnaje.

Ani postup Izraele se nečekal, a nečekaly ho ani samy hráčky. Vyřadily Velkou Británii v čele s vyrážečkou Vanessou. Nenápadně se dál přes Itálii posunulo i Holandsko, se kterým jsme se asi nejvíce skamarádili a navzájem si fandili. Nakonec po porážce Švédska ve ¼ finále došlo až mezi poslední čtyři! To se naopak nepodařilo Belgii 2 – obhájkyním titulu. Ty měly stejné problémy jako Francouzky. Jen vydržely o kolo víc. Byly velmi zklamané. Čáru přes rozpočet jim udělalo Thajsko, které se zlepšovalo zápas od zápasu. Jejich přibližovačka, to byla figurka. Tancovala po terénu jako papírový čert a hnala své spoluhráčky pořád vpřed. Jejich zápasy byly velmi divácky atraktivní. Včetně finále, ke kterému nastoupily proti Španělsku – suverénu turnaje. Ale o finále řeknu pár slov až nakonec.

My jsme mezitím nastoupili do prvního utkání Poháru národů, celkově našeho 7. zápasu. A kohopak nám los přiřknul? – Kanadu 1. Potřetí proti domácím.

Tentokrát měly holky navrch! Kanaďanky nehrály nijak přesvědčivě. Dlouho jsme drželi vedení až do stavu 10:5. V té chvíli však skončil zápas Kanada 2: Austrálie. A nabuzení, dosud rozdělení diváci se sešli u našeho hřiště. A vytvořili kotel. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Během dalších 4 her jsme ztratili vše, co jsme od počátku nahráli. Alici a hlavně Romče se v závěru přestalo dařit a zápas jsme ztratili.

Následující zápas byl už druhým během dne, kdy šlo o vše – být či nebýt v Poháru národů. Nastoupili jsme proti mladým Alžířankám, které před tím v naší skupině prohrály s Dánskem 13:0, a to asi poškodilo jejich mladé sebevědomí. Naopak naše holky se zdály být zdravě naštvané samy na sebe. Po šesté hře jsme vedli 11:1, když jsme dali i pětku. Na tomto místě naše hra trochu “zamrzla” a Alžířanky se toho snažily využít. Žádné drama se ale nekonalo.

Konečný výsledek 13:6 (13 her- 2:0; 3:0; 3:1; 4:1; 9:1; 11:1; 11:2; 11:4; 11:5; 11:6; 12:6; 13:6) Čas 1h45 min.

A hned jsme šli na další zápas pravdy – na souboj týmů s jedním vítězstvím. Na Dánsko, které nás čekalo, jsme si tentokrát věřili. Dánky utrpěly zdrcující porážku od Kanady 1 a jejich sebevědomí utrpělo. Pro oba týmy to byl zápas o setrvání ve hře. Zápas nakonec vyšel lépe nám, a to víc, než jsme čekali. Tentokrát se dařilo zejména Věrce, na jejíž první koule Dánky těžko hledaly odpověď a nutila je k defenzivě.

Poté jsme měli štěstí – pro čtvrtfinále nám spolu s Kanadou 1 vyšel volný los. Čekali jsme na výsledek zápasu Kanada 2 – Japonsko. I když jsme reprezentantkám země vycházejícího slunce fandili seč jsme mohli (dokonce v jejich jazyce, což je velmi potěšilo – slovíčka dodal Pavel), překvapení se nekonalo. V dalším čtvrtfinálovém zápase USA porazily Maďarsko. V semifinále tak hrála obě kanadská družstva. Jedno s USA a jedno s námi. Už podruhé Kanada 2. Celkem 4. zápas s Kanadou!!!

To už ale byla neděle 14.7. – poslední den šampionátu! Už to jsme brali jako úspěch – hrát i v neděli. Nemuset se ten den jen dívat. Kanadu 2 jsme již znali a měli jsme jim co oplácet. A vycházela nám hra. Naše kočky vážněji chybovaly jen jednou, a to tehdy, kdy Kanaďanky ve třetí hře uhrály čtverku. Pak jsme jim už ale nedali šanci. Po našem nejlepším výkonu, účinném a pěkném i na pohled, jsme zvítězili. Tentokrát nepomohlo ani publikum, které se ve stejné době soustředilo na tým Kanada 1 proti USA.

Po tomto zápase bylo jasné, že jsme dosáhli nejlepšího výsledku v historii českého pétanque. Že to nebylo málo nám dokazovaly nesčetné gratulace od diváků i ostatních týmů. Díky pohlednému výkonu si diváci všimly našich hráček. Zejména Romča si získala početné fanoušky a obdivovatele.

Finále slibovalo opravdový kotel. Hlediště bylo úplně plné, lidé se dobře bavili. Teď byla jen otázka, komu se bude ve finále fandit. Na jedné straně sympatie k našim holkám slibovaly podporu našemu týmu. Na druhé straně ovšem bylo ve hře ještě druhé kanadské družstvo. Zápas s USA skončil a bylo jasné, že ve finále si přízně diváků moc neužijeme – domácí hráčky zůstaly ve hře. A diváci byli doslova nadržení.

Čekal nás náš poslední zápas s pořadovým číslem 11. Víc zápasů na turnaji nikdo jiný neodehrál!!!! Jen jednou jsme se ulili od té nejdelší možné cesty – volným losem ve čtvrtfinále Poháru národů!!! Celkem to byl pátý zápas s Kanadou, z toho potřetí s Kanadou 1.

Nálada byla skvělá, nervozita se zdála být pryč. Vždyť v takový výsledek jsme ani nedoufali. Nemohli jsme již nic ztratit. Kanadě 1 jsme měli odvádět předchozí 2 porážky. K zápasu jsme všichni nastupovali s dobrou náladou a s úsměvem na tváři.

Ovšem atmosféra, kterou vytvořili místní diváci, byla nová pro všechny z nás. Ne že bychom již nezažili finále, ale poprvé se to týkalo nás!!! Česká republika poprvé ve finále – ve finále druhého nejprestižnějšího světového turnaje – Poháru národů.

A ta atmosféra na holky dolehla. Zejména na Romču, které diváci také fandili. Ale ne tolik jako dřív. A to bylo špatné. Romča (měla už od soboty poraněné zápěstí a s bolestmi výborně odstřílela semifinále) tentokrát za celý zápas nestřelila jedinou kouli.

Začínaly Kanaďanky. Jejich první koule nebyla nic moc. Věrka se ji snažila překonat. Obě koule však “zahodila”, a přestože Romana s Alicí nechybovaly, na přesné a houževnaté Kanaďanky to nestačilo. 0:3 po první hře. A tento výsledek první hry ovlivnil průběh celého zápasu. Od této chvíle totálně odešla Romana a bohužel se nedařilo ani Alici. Terén patřil pouze soupeřkám, které sbíraly body po třech. Již po 5. hře bylo skóre 1:12. Za tohoto stavu se nám podařilo udělat ještě jeden bod, ale byl to zároveň náš poslední bod na turnaji. Po 50 minutách bylo po finále. Nutno podotknout, že Kanada vyhrála zcela zaslouženě a dokázala skvěle využít bouřlivé domácí prostředí. To naopak zcela rozhodilo naše holky.

Pro zajímavost, holky za 4 hrací dny hrály:

• 11 zápasů za 16 hodin 20 minut, což je průměrně 1h30 na zápas
• ve 117 hrách každá z nich hodila zhruba 160 kg kulatého železa
• celkové skóre všech zápasů bylo 98:115 při 4 vítězstvích a 7 prohrách.

Po našem zápase se konalo už jen poslední dějství divadla s názvem Mistrovství světa žen v pétanque 2002. Současně s námi se hrálo o 3. místo, kdy Maroko porazilo Holandsko 13-7. Na řadě bylo již jen finále. Suverénní Španělky nastoupily proti černému koni turnaje – Thajsku. První fáze zápasu byla velmi nepřesná z obou stran. Poté si Španělky získaly převahu, která se zdála být zdrcující. Na Thajsko by si v té chvíli již nikdo nevsadil. V tom momentě se ale naplno projevila schopnost semknout se a hlavně umění vyhecovat. O to se starala malá Thajka, asi nejstarší žena na ploše. To, co předváděla, bylo až komické, ale účinné. Thajky vyrovnaly hru a nakonec i skóre. Hlediště se rozdělilo na 2 tábory, které fandily oběma finalistům. Atmosféra byla skvělá. Nakonec se přece jen projevila větší zkušenost Španělek a ty dokázaly zápas dotáhnout do konce. Symbolické a vypovídající o vyrovnanosti zápasu bylo i poslední dějství. O patnáctém bodu pro Španělsko se rozhodovalo po trojím měření a rozhodoval jeden milimetr. V tu chvíli propukly emoce na obou stranách a slzy tekly snad i rozhodčí. Krásný závěr plný napětí.

I při vyhlášení výsledků slzy nechyběly. Snad jen Marokánky byly v pohodě. Jejich 3. místo bylo víc, než doufaly.

Bylo něco před sedmou hodinou, když se hala začala nadobro vylidňovat. MS žen v La Tuque se stalo historií.

Odjezd na závěrečný večírek do místního divadla se samozřejmě oproti plánům posunul. Všichni se potřebovali trochu “načančat”. Na večírku nás přivítali malým drinkem, a poté jsme usedli za rozestavěné vlaječky. Následovaly proslovy, krátké i delší všech možných i nemožných lidí a představování organizačního týmu. Sklidili velký a zasloužený potlesk.

A nastalo to, nač jsme se tak těšili. Dekorování vítězů. Než jsme se nadáli, bylo to tu. Za druhé místo v Poháru národů – Česká republika. Při proplétání mezi stoly nás každý zdravil a potlesk zněl velmi silně. Je to asi v nás, že si skoro na každém MS dokážeme na svoji stranu získat sympatie. A teď ještě ten úspěch. Každá hráčka dostala svůj pohár, my s Pavlem jeden dohromady. Chvíle slávy…. Bum!!! …a je to pryč. Ještě dvě fotky pod vlajkami a už jsme seděli zpět u stolů. Společně jsme tleskali při vyhlašování stupňů vítězů MS.

Ale absolutně největší potlesk, skandovaný aplaus, si vysloužila rozhodčí z Belgie. Velmi sympatická, pro každou srandu, spravedlivá, a hlavně rozumná. Prostě hvězda turnaje.

Tady bych chtěl trochu odbočit: za celý turnaj se nestalo, že by se někdo s někým pohádal. Přešlapovalo se, minuta se dodržovala ve vypjatých chvílích jen sporadicky, i jiné neřesti se děly. Ale nikdo(!!!!!) se nad tím nepohoršoval. Když už, tak v klidu upozornil na porušování pravidel a bylo zameteno!!!! Každý to bral sportovně! Včetně rozhodčí, která pár delikátních situací rozhodla tak, že to nebylo přesně podle pravidel, ale podle selského rozumu. A bylo to. Píšu o tom jen proto, že se mi takové jednání líbí. A píšu to hlavně pro všechny hnidopichy, kteří se až hystericky domáhají striktního dodržování psaných pravidel pétanque i v bodech, které na výsledek zápasu mají pramalý vliv. Když to na MS berou sportovněji, než na některém z našich turnajů “o nic”, tak je mi z toho smutno. Ale dost toho. Snad i u nás pétanque zůstane především zábavou a nestane se utrpením. A vítězit se bude koulema a ne u zeleného stolu.

Jen ještě jednu malou historku. Při měření se stalo, že rozhodčí posunula košonka. Ten, jelikož nebyl označen, byl platný na novém místě. Bylo po měření. Ale světe div se, obě družstva to vzala jako normální a hrála dál. Na MS!!!! Dokážete si představit, co by se dělo u nás v Horní Dolní? A ty diskuse na tiskovce? A Laďa Marcián se svojí disciplinární komisí v plné pohotovosti!!! Vzájemné podezřívání “že to někdo udělal schválně”? Hrozná představa, bohužel realistická.

Večírek pokračoval kulturním pořadem. A ten by se dal nazvat největším propadákem mistrovství. Pořadatelé zvolili komponovaný pořad o historii kraje. Jenže technika trochu selhala a vystoupení dvou herců, kteří hráli (spíše recitovali) ukázky z historie, bylo velkou zmýlenou. Všechno totiž bylo ve francouzštině. A vzhledem k tomu, že po půl hodině odcházeli i Francouzi, tak uznáte, že to byla nuda. Nutno podotknout, že i pořadatele to trochu zaskočilo. Představovali si to trochu jinak. Však se nám pan prezident Arouze všem osobně omluvil.

Ale to již bylo po večeři a začalo se tancovat. Nálada byla zachráněna. Hrála irská kapela, znovu Bigbend, tancovalo se a řádilo. Měl jsem dokonce čest pár slavných kousků sám dirigovat. To když jsem kolem druhé “zaskočil” za kapelníka, který jen něco sděloval pořadatelce. Vyskočil jsem na stupínek a dvakrát k radosti přihlížejících mávnul rukou směrem k hudbě. Nato jsem se jal místo opustit. Ale ouha! Kapelmajstr že ne, že mi to jde a že prý mám pokračovat. Bylo to prima a užil jsem si spoustu srandy. A nejen já. Mé netradiční pojetí rozveselilo i kapelu a tanečníky. Skvělá nálada se potom přenesla i na diskotéku o patro výš. Do 4 do rána se zde řádilo. Vedla to paní rozhodčí, která občas až slzela dojetím, jak jí všichni dávali najevo své sympatie. To se ale už vytratily týmy, které brzy ráno odjížděly. Už v 7,30h byl nachystán první autobus na Montreal.

Tady se znovu ukázala naše prozíravost, že jsme si pronajali auto. Jak nám záviděli ti, kteří museli vstávat brzo, aby stihli spoje. Jak nám záviděli ti, kteří naopak museli ve městečku zůstat ještě den či dva a čekat na svůj spoj.

My jsme pěkně po ránu sbalili, zamávali zbytku světa a vydali se na další dobrodružství.

Za sebou jsme zanechali velmi příjemný šampionát, jiný než ty, které jsem měl možnost navštívit. Jiný v pojetí, jiný v atmosféře. Jiný i v místě konání. Malé městečko, které žilo naším mistrovstvím.

O tom, kam přesně pojedeme, jsme vlastně rozhodli až ráno u snídaně. Táhlo nás to na vodu. Měli jsme už 3 dny zamluvené kanoe a kajaky na místní říčce La Croche. Podle obrázků by to byla příjemná celodenní vyjížďka po krásných meandrech. Nakonec jsme se ale na základě doporučení místních vydali o něco jižněji, asi o 150 km blíže k Montrealu do národního parku Mauricie. Prý tam je spousta jezer a možností koupání a pronájmu kanoí, dostatek výborně značených turistických tras a služby na úrovni. To vše uprostřed divočiny.

Jelikož v noci pršelo a my zapomněli zavřít větrací okénko v karavanu, byly některé věci navlhlé. No, byly durch. Takže jsme se rozhodli, že budeme hledat nějaký motel, abychom mohli sušit. S tím jsme vyrazili na jih.

Už po cestě bylo jasné, že na tom, co říkali znalci, něco bude. Jeli jsme podél řeky St. Maurice lemované skalisky a hustými lesy. Bylo znát, že kraj je vyhlášeným cílem výletů lidí z města. Po řece byla spousta přístavišť s rekreačními loděmi. Přejeli jsme řeku a trochu jsme se po druhém břehu vrátili proti proudu. Ocitli jsme se u vjezdu do NP.

Na rozlehlém parkovišti bylo pár aut. Mezitím vysvitlo slunce a bylo opět 25 stupňů. V informacích jsme se o parku dozvěděli vše, co jsme potřebovali. Doporučili nám kam se podívat, kde půjčit lodě a kam jet. Ale hlavně nám sdělili, že v parku lze pouze stanovat v kempech. Motely ani chatky tam nejsou. Poradili jsme se a bylo rozhodnuto. Když postavíme včas stany, lehce v odpoledním slunci dosušíme, co bude třeba. Odměnou nám bude noc uprostřed divočiny přímo uprostřed NP.

Tak se i stalo. V informacích jsme rovnou zaplatili noc v kempu. Tím jsme dostali zdarma vstup do NP, který je jinak 4 CAD na osobu. Nocování nás celkem nevyšlo o moc dráž. Po zaplacení nám rovnou řekli, ve kterém ze 3 kempů budeme a na jakém místě. Bylo to uděláno proto, aby po obsazení kapacity kempů o tom věděli již na vjezdu a mohli případné zájemce poslat jinam.

Vjeli jsme do parku a asi 15 km jeli po serpentýnách až ke značce, která nás posílala vlevo ze silnice ke kempu. Tam na nás v budce čekala služba, která nás po předložení dokladu o zaplacení poslala dál. Na budce však visela docela zajímavá značka. Něco ve smyslu: ”Nekrmte medvědy a nenechávejte zbytky po jídle na stolech!!!” Docela nás to zaskočilo, hlavně holky. Tady byli medvědi docela běžnou součástí vybavení kempu a my si to míříme přímo k nim!!! Co nás ještě čeká.

Naše místo jsme našli lehce. Bylo to moc dobře vymyšleno. Silnice tvořila kružnici, po jejímž obvodu byly po 25 m vjezdy do jednotlivých míst. Střídavě vlevo a vpravo. Díky tomuto systému jsme se cítili uprostřed plného kempu jako v divočině. Mezi námi a nejbližším sousedem bylo 20 m lesa a přitom všichni měli 50 m k toaletám a sprchám umístěným uprostřed kruhu. Na naše místo by se vešly 3 stany, auto a ještě by zbylo dostatek místa na pétanque.

Nám stačila místa dvě. Ihned jsme se dali do stavby stanů a sušení. Součástí našeho ležení bylo však i jiné užitečné zařízení – gril. Ani jsme nemuseli dlouho uvažovat, co bude k večeři. Zatímco Pavel s Věrou a Romčou zařizovali obydlí, já s Alicí jsme jeli nakoupit na večerní opékání. Nejdříve dřevo. To se v parku nesmělo sbírat, a proto se o jeho dostatek starala firma se stánkem přímo v kempu. Otýpka tvrdého dřeva tak akorát na jeden večer nás přišla na 6 dolarů. Dřevo převzal Pavel a jal se rozdělávat oheň a připravovat dostatek žhavých uhlíků. My jsme mezitím nakoupili o 10 km dál vše, co bylo třeba: hovězí, vepřové i kuřecí steaky, koření, salát, pití atd.

Co bych povídal, vše dopadlo jak mělo. Napapali jsme se skvěle, a to tak, že moc. To se nedalo jít spát s těžkým žaludkem. Proto jsme si u záchodů dali ještě jednu noční partičku koulí. Užili jsme si docela dost srandy. Kolem půlnoci jsme ulehli v očekávání zážitků příštího dne. Předtím jsme pečlivě uklidili kostičky po našem hodování, abychom nelákali zbytečně huňáče k našim stanům. I tak se nám oči hned nezavřely a hlavou se honila otázka: “Přijdou?”

Nepřišli. Bohužel. Přišel ale krásný slunečný den, který sliboval plno dobrodružství. Poměrně rychle jsme sbalili a vyrazili. Po cestě jsme se lehce u jednoho jezera nasnídali ze zbytků včerejšího dne a jeli 30 km až k jezeru Wakinagonke. Tady nám byla doporučena celodenní kombinace turistické trasy a jízdou kanoemi po jezerech.

Romča s Věrkou se pro velkou výpravu nerozhodly a zvolily klidnější trasu pěšky podél jezera. Nakonec si odpoledne jednu kanoi také půjčily a projížděly se.

Já s Pavlem a s Alicí jsme vyrazili trochu dál. Byli jsme tři. Takže to bylo přesně na kanoi a jeden malý kajak. Nachystali jsme proviant na celý den a vyrazili. U naloďování jsme zažili pár komických scének, to když Pavel hledal svůj vztah k lodi, se kterou očividně neměl příliš zkušeností. Vše ale zvládl rychle a my vyrazili.

Nejprve jsme přejeli asi 5 km dlouhé jezero. Čisté, teplé, lemované hustými lesy a kopci. Příjemná plavba. Na konci jezera jsme dorazili k říčce, kterou jsme museli projet do dalšího jezera. Na říčce byla bobří hráz, kterou jsme museli přenést. Další nádherné jezero mělo zhruba také asi 5 km. Po cestě bylo pořád co sledovat. Nádherná rajská příroda. Znovu jsme dorazili na konec jezera. Zde již naše putování po vodě končilo. A nejen naše. Břeh byl poset asi třicítkou jiných lodí, jejichž posádky měly stejný cíl. Čekal nás asi 10 km pěší okruh panenskými lesy. Takovými, jaké u nás známe z Boubínského pralesa. Netěžené, nechané matce přírodě k dispozici. Touto krajinou nás bezpečně vedly značky a v některých místech zpevněné chodníky. Ty nás vedly přes nádherné vyhlídky na okolní jezera a pralesem až k hlavnímu lákadlu celého okruhu – k vodopádům Weber. Mysleli jsme si, že na cestě bude plno turistů, ale naše obavy byly liché. Pár jsme jich potkali, ale stále to bylo na naše poměry málo. Více jich bylo právě jen u vodopádů.

Přetékala zde voda z jednoho jezera do druhého. Tím pádem byla dost teplá, což mnozí využili k osvěžující přírodní sprše. Nás však čekal ještě zbytek okruhu a hlavně návrat po jezerech zpět. Byli jsme domluveni s Věrkou a Romčou, že v 6 budeme zpátky na parkovišti. Takže jsme se nesprchovali, ale dali se na další pochod. Po hodinové cestě kolem vyhlídky na další jezera jsme byli zpět u lodí. Pádlování zpět už nám šlo líp, slabý vítr jsme měli v zádech a tak jsme ušetřili pár minut. Ty jsme využili ke koupeli. Zaparkovali jsme lodě u jednoho z mnoha tábořišť, které mohou využívat za mírný poplatek (platí se také předem u vjezdu do parku) turisté, kteří putují na lodích po jezerech třeba celý týden. Z jezera na jezero. Jednoho takového jsme potkali uprostřed lesa s lodí na hřbetě. Funěl a k nejbližší vodě to měl 3 km! Každý den několikrát přenést loď z jezera na jezero. I tak může vypadat dovolená.

My jsme se zde jen vyčachtali v krásně čisté a hlavně teplé vodě, a poté nabrali kurz k civilizaci. Přijeli jsme skoro načas. Bylo 6 večer, za sebou jsme měli krásný den a před sebou poslední noc v Kanadě.

Chtěli jsme ještě dojet co nejdále směrem k Montrealu, abychom se ráno mohli vydat na jeho prohlídku, a potom v pohodě stihli odlet letadla v 19,30. Vyrazili jsme a v pohodě ujeli více jak 100 km do městečka Berthierville na břehu řeky Sv. Vavřince. Tady jsme se rozhodli najít motel, jak jsme měli v plánu. Potřebovali jsme se sbalit na cestu.

Tak se i stalo, i když jsme tentokrát museli hledat trochu déle. Jeden motel byl sice levný, ale měl jen kuřácký pokoj. Druhý byl zase zbytečně drahý. Třetí byl akorát. Ubytovali jsme se a navečeřeli v blízké pizzerii. Potom přišlo balení a s tím zjištění, že zase vezeme víc věcí než jsme přivezli. Hlavně pohárů přibylo. Byli jsme o 4 krásné kousky těžší….

Ráno jsme vydatně posnídali a vyrazili do Montrealu. Po dálnici to bylo rychlé. Hodinka a ocitli jsme se uprostřed druhého největšího francouzsky mluvícího města na světě. Hned po Paříži. Zaparkovali jsme v podzemí pár ulic od Starého přístavu. Prošli jsme se Čínskou čtvrtí, již zmíněnými uličkami Starého přístavu. Navštívili jsme největší katedrálu v Severní Americe – Notre Dame – do které se vejde 3,500 sedících lidí. Poslední peníze byly utraceny za suvenýry a hlavně za poslední společný oběd. Na místní speciality nás zlákal jeden restauratér přímo v hlavní turistické uličce St. Pierre.

Město samo je dost americké, spousta mrakodrapů (i když na americké poměry prý nic moc) a širokých bulvárů. Přesto si hlavně staré město zachovává příjemnou “námořnickou” atmosféru. Průvodce se zmiňuje o starých domech. Ten nejstarší zachovalý je z roku 1790. Na naše poměry nic převratného, ale tady je to opravdu rarita. Jistě se zde dá zažít a vidět spousta zajímavého, ale nám už nezbývalo, než se vydat směrem k letišti.

Bez problémů jsme dorazili. Čekala nás první opravdu smutná povinnost – odevzdat auto. Přišel zřízenec, sebral klíče, zběžně Dodge obhlédl, poděkoval a zmizel. Nevím, co jsme čekali, ale přišlo nám to nějak rychlé. To si nezasloužil. Ještě jednou jsme jej poplácali po blatníku, drapli kufry a šli do haly.

Kontroly před odletem tu byly daleko přísnější než ve Vídni. Holkám neprošly pilníky a nůžky z manikúry zapomenuté v příručním zavazadle. Suvenýr pro policii.

Za pár okamžiků jsme již seděli znovu v letadle a uvědomili si, že výlet končí. Cesta, která se stala zatím nejúspěšnější výpravou českých hráčů pétanque na světových či evropských šampionátech. Za dalších 7 hodin jsme už zase šlapali po Evropě. I domluvený odvoz z Vídně klapl na jedničku. Myslím, že přesně tak, jako celá výprava za oceán. Laťka naší výkonnosti na mistrovství světa byla posunuta zase o něco výše. Kdo bude další, kdo ji pošoupne ještě výš? Že by již v Grenoblu….? Každopádně budeme držet palce tak, jako jste je drželi vy holkám v Kanadě.

KD